Infosenior‎ > ‎

Staří lidé nebyli ctěni od nepaměti

přidáno: 2. 6. 2013 21:23, autor: Klub Aktiv, z.s. České Budějovice   [ aktualizováno 23. 9. 2014 21:56 ]
Uznávaná socioložka Jiřina Šiklová, autorka řady knih, se v jedné z nich věnuje vztahům dospělých žen a jejich matek. Jmenuje se Matky po e-mailu a píše se v ní o tématu, o kterém se moc nemluví. Přesněji o tom, že jak obyvatelstvo stárne, současně žijí rodiče lidí, kterým se blíží penze. Automaticky se předpokládá, že stárnoucí dcery se budou starat o své staré, nemocné rodiče. Výsledek? Staří se vlastně starají o ještě starší, jenže to často vůbec neumí. Nemají znalosti a schopnosti nutné pro pečovatelky nemocných lidí. Nevědí, co si počít a bojí se to přiznat, aby si okolí neřeklo, že jsou neschopní, nevděční.

Jsou dnešní vztahy mezi staršími lidmi a jejich starými rodiči jiné než bývaly dříve? Nebo si minulost idealizujeme, když si myslíme, že dříve se většina rodin oddaně starala o babičky, zatímco teď je navštěvují jednou za půl roku v penzionech pro seniory?

Vztahy mezi generacemi byly i v minulosti velice špatné. Staří lidé nebyli ctěni, proto je „cti otce svého a matku svou“ uvedeno již jako čtvrté přikázání v Desateru. Ty první přikázání se vztahují k Bohu. První k člověku je příkazem, aby se mladí chovali slušně ke svým rodičům. Neexistovalo žádné „sociální pojištění“ ani povinnost starat se o rodiče, jen se to předpokládalo v té lepší části společnosti. Utvrzovalo se to v lidech v pohádkách a příbězích, jak byl ten, kdo se nestaral o své rodiče potrestán, dostal se do pekla a podobně. Staří lidé si ještě před sto padesáti lety přesně vyjednávali, že za to, že předali majetek svým dětem, musí od nich získat určitou náklonnost. Kdyby existoval láskyplný vztah, tak by to asi nebylo nutné.

Myslíte tím například takzvané vejminky, které bývaly běžné?

Generace starých lidí si vymínila, že za to, že přenechají majetek mladším, musí zajistit ubytování (vejminek), že od nich dostanou ročně tolik a tolik obilí, zelí, koš brambor a podobně. Soudní záznamy z těch let jsou dokladem, jak neradi toto mladí plnili, jak se s nimi rodiče soudili, jaká nenávist mezi generacemi existovala. O nenávisti a vraždách ve vládnoucích rodinách, tedy mezi synem a otcem, třeba panovníkem, jsou napsány celé romány a divadelní hry. Vztahy mezi generacemi byly obvykle velice špatné, všichni určitě známe větu: jedna matka uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jednu matku.

Je dospělá dcera povinna starat se o své staré rodiče? Hodně lidí řeší problém, zda neselhávají, když jejich starší rodiče žijí v penzionech pro seniory, v domovech důchodců. Na jedné straně cítí, že by se o ně měli postarat sami, na druhé straně se jim do toho nechce a vnitřně se za to stydí. Co si počít?

Ano, to je těžké. Je to morální dilema. Navíc ostatní někdy tyto lidi pomlouvají. Pokud má dospělé dítě dobrý vztah k rodičům, obě strany vědí, že ten druhý je má rád, tak není asi problém tu dočasnou nemožnost starat se vysvětlit. Rodiče to pochopí a na pomlouvající sousedy se může taková dcera vykašlat. Pokud je vztah mezi rodiči a dětmi negativní, postavený na penězích nebo morálním vydírání často právě ze strany rodičů, tak pak péče o rodiče v takovéto rodině bude peklem pro ty staré lidi. A často bude lepší, když budou v nějakém ošetřovatelském ústavu. Je to otázka vztahu těch lidí a generací.

Dají se dnešní vztahy mezi nejstarší generací a jejich dětmi vůbec srovnávat s těmi někdejšími, řekněme před sto lety? Nebo se pokouším srovnávat nesrovnatelné?

V současné společnosti žijí vedle sebe tři až čtyři generace. To je neobvyklé. V minulosti se tak dlouho nežilo, takže čtvrtá generace se nemohla ani střetávat s tou mladší. Lidé starší pětašedesáti let ještě před sto lety představovali asi pět procent populace. Dnes tvoří dvacet procent populace a jejich počet bude stoupat. Zcela odlišné bylo postavení šlechty a generačních vztahů v měšťanské společnosti, ve které mladší generace přejímala majetek a byla nucena věnovat se tomu, čemu se věnovali jejich otcové. Proto se bouřila proti svým rodičům a mladí lidé z chudých rodin, což byla většina, odcházeli do služby jako čeledíni nebo služebné již kolem patnácti let. Většina lidí odcházela z rodiny a jen nejstarší syn, někdy ten nejmladší, se musel starat o zděděný majetek a k tomu o rodiče, kteří mu majetek předali. U zámožnějších vrstev se teprve koncem devatenáctého století objevuje tzv. generační problém, kdy mladší čekají, až jim konečně ti starší předají majetek a půjdou na vejminek, nebo konečně zemřou a mladí budou hospodařit podle svého vlastního rozumu.

Takže to dnes není tak zlé?

Kéž by si lidé dnes přečetli alespoň pár románů psaných třeba Baarem, Vrbou nebo Třebízským a uvědomili si, že dříve být starý byla tragédie. Neustálé opakování, jak se tehdy žilo starým lidem dobře, je důsledkem neznalosti.

 

Jiřina Šiklová
Narodila se v roce 1935, vystudovala historii a filozofii na Karlově univerzitě, kde později spoluzakládala katedru sociologie. Kvůli svým postojům vůči režimu nemohla dělat svou profesi, pracovala jako uklízečka a také na geriatrickém oddělení v nemocnici. Po roce 1989 se stala nejcitovanější českou socioložkou, prezident Václav Havel ji udělil Medaili za zásluhy. Má také ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy a plaketu Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v České republice.

Scarlett Wilková (autorka je redaktorkou MF Dnes)

Comments