Rozhovor s Mgr. Lucií Vidovićovou, Ph.D

přidáno: 30. 6. 2019 20:48, autor: Klub Aktiv, z.s. České Budějovice
Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D. (*1977) pracuje v Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně jako socioložka a výzkumná pracovnice. Dlouhodobě se věnuje sociologii stárnutí, problematice věkové diskriminace, postojům společnosti vůči stárnutí a otázkám aktivního stárnutí.
Jaké je, z vašeho pohledu, postavení žen 50+ ve společnosti?

Ženy 50+ jsou velmi rozmanitá množina různých věků, typů vzdělání, zaměstnání, (pra)rodičovských (ne)povinností, zájmů a individuálních osudů. A podle těchto různých os se liší i jejich postavení ve společnosti. Vždyť i jen z pohledu věku je od padesátky k současné naději na dožití téměř dalších 30 let v průměru, což je podobný rozdíl, jako mezi novorozencem a některými celebritami v nejlepším bodě jejich kariéry. Společnost všechny tyto nuance vnímá. Můj oblíbený výrok filozofky Simone de Beauvoir: „vždy byl rozdíl mezi otrokem a patricijem, a dělníkem s mizernou penzí a Onassisem“, samozřejmě platí i pro ženy. V seznamu deseti nejmocnějších žen pro rok 2013 sestaveném prestižním časopisem Fortune je jich v kategorii 50+ osm. Tyto ředitelky velkých nadnárodních korporací jako je Pepsi nebo IBM mají ve společnosti pravděpodobně jiné postavení, než unavená pokladní v supermarketu nebo pečovatelka v domově důchodců.
Pojďme se vrátit o 100 let zpět. V čem si myslíte, že to tehdy ženy po padesátce měly lehčí/těžší oproti současnosti?


Pohled do historie tyto předchozí úvahy potvrzuje, a taky je více komplikuje. Obecně se má za to, že v dřívějších dobách existovalo něco jako zlatý věk pro seniory. Ale není to tak úplně pravda. Mezi první plus dnešní doby patří už i jen to, že dnes jste v padesáti zhruba ve dvou třetinách života, kdežto před 100 lety jste byli na jeho konci. V antické literatuře vystupují starší ženy především jako čarodějnice, idealizované výminky a starobince byly jen chabým odvarem dnešní sociální práce, důchodové zabezpečení neexistovalo. A i v jeho začátku bylo určeno pouze pro muže. Jinými slovy, pokud žena v minulosti neměla hodné děti a zdravá záda, nebylo stáří příliš radostným obdobím. Oproti tomu řada dnešních seniorů a seniorek hodnotí jako nejlepší životní období právě to, které v pozdějším věku prožívá. A pak jsou tu i ty praktické aspekty. Ještě maminky našich babiček praly u potoka na valše a sušily cejchy na slunci, dnešní padesátnice tyto věci řeší stisknutím tlačítka. Jestli tím získaly i větší kvalitu života je ale samozřejmě úplně jiná otázka.
Máte představu o sobě ve věku 50+? Existuje žena, která by vás inspirovala?

Vzhledem k mému profesionálnímu zájmu se z pohledu věku pozoruji neustále. Někdy to tak počítám, že jsem v polovině, která navíc možná uběhne o něco rychleji, než ta první. Proto se snažím využít každý den maximálně a dělat věci naplno. Práci, rodinu, ale i odpočinek. A pak beru roky, tak jak jdou, a jsem za každý z nich Bohu vděčná. A plánuji to tak dělat i v těch 50+. Je spousta žen, které mne inspirují, nebo které obdivuji pro to, jak „nosí“ svůj věk. Rozhodně k nim patří moje „hyperaktivní“ matka. Závidím jí její sílu a připravenost „na vše“, stejně jako její moudrost, kterou projevuje jako toleranci a bezpodmínečnou lásku. Líbí se mi také ženy, které přirozeně a s elegancí nosí své šedé vlasy a vrásky. Jako třeba bývalá premiérka Chorvatska Jadranka Kosor nebo architektka Eva Jiřičná. Dokazují, že atributy stáří nemusí vylučovat krásu. Ale do tohoto výčtu by patřila i moje osmdesátiletá, artrózou zkroucená sousedka. Ta ani přes své postižení a těžký život není zahořklá, vidí problémy lidí kolem sebe jako větší než ty svoje, což se třeba projevuje i tím, že chodí dobrovolničit do domova pro seniory, kde pomáhá například u večeře s jídlem u klientů, kterým se pro nedostatek času sestry nestihnou věnovat.
Vnímáte nějaký postoj, vlastnost, kterou by ženy mohly změnit, zlepšit…?

Asi sebeúctu. Ono to není jednoduché, protože nežijeme na opuštěných ostrovech a někdy nám okolí dává dost zabrat, ale žena by si měla vážit svojí ženskosti, tu chránit a pěstovat, protože tím posiluje svoji jedinečnost, nezaměnitelnost a nepostradatelnost. Tváří v tvář dnešním opovrhujícím postojům vůči stáří je to pro ženy možná ještě obtížnější, protože se po ženách pořád něco chce (zapojení na pracovní trh, anti-ageing tváře bez vrásek, skákání s padákem), ale nedává se jim prostor k tomu, aby realizovaly to, co opravdu chtějí ony samy v hloubi duše. Není příliš pochopení a podpory pro to, aby mohly žít v souladu se svými přáními a preferencemi, ale i fází životní dráhy. Vidím to i v našich výzkumech, když se třeba kolegyně nepokrytě posmívají vysoce postavené, úspěšné ženě, že chce být taky babička, alespoň na „půl úvazku“. Pokud ale budeme u žen posilovat jejich sebeúctu, naučí se pak i před těmi všudypřítomnými tlaky lépe obhájit „sama sebe“.
Chcete ještě sdělit něco na závěr našim čtenářkám?

Snad aby se inspirovaly tou mojí sousedkou. Právě pro ten její postoj, že stáří patří k životu stejně jako jiné jeho fáze, že je potřeba jej jako takové obejmout a tak nějak se s ním snažit vycházet „po dobrém“.

Převzato z bulletinu Ženy 50+ (1/2014)
Comments